Mobirise Website Builder

ŠMAHEL

Nahota bez příkras, hrdinové anime a cospleyů, kočkoholky i drogy. Boxeři třetího věku i mistři tanga, ale také LGBT, transsexuálové nebo malé mexické smrtky a další komunity, mezi které se ne každý dostane. Pětasedmdesátiletý umělec Šmahel bere po desítkách let do ruky kameru a vydává se zjistit, nakolik si ještě rozumí se světem svých vnuků.  

Umělec, který se z úcty k umělcům a fotografům v rodině (za všechny připomeňme nejznámějšího z nich, Alexandra Hackenschmieda), rozhodl své snímky podepisovat jako Šmahel, nevystavoval své snímky přes padesát let. Předtím jako fotograf posbíral různé studentské ceny a při studiích humanitního zaměření ho živila divadelní fotografie stejně jako zametání ulic nebo brigády v cihelně. „Po škole už tolik dalších fotek na výstavu nebylo,“ říká. Vystřídal různá zaměstnání, kdy především jako publicista pracoval s cizí i vlastní fotografií, ale ta nikdy netvořila hlavní náplň jeho práce. Pobýval na vysokých stupních společenského žebříčku a ocitl se i na samém dnu. Poznal důvěrně několik válek, ale ne jako fotograf. Považuje se za kosmopolitu, ale už dlouho žije v Praze. V jeho žilách koluje česká, německá, židovská a romská krev.
K fotografii se Šmahel naplno vrátil před třemi lety, kdy začal pracovat na rozsáhlém (především dokumentárním) projektu SAFE BORDER LIMITS / HRANICE BEZPEČÍ s četnými přesahy do dalších oblastí fotografického umění. 

Šmahel

GALERIE

PROJEKT HRANICE BEZPEČÍ 

Každý hledáme, kde bychom v dnešním světě nalezli jistotu nebo alespoň její zbytky. Pro mladou a krásnou Báru je to kupodivu i maska vlčice, ve které cení zuby na okolní svět. Neméně krásný a těhotný Vincek z anime komunity se stále nevzdává úvah o tom, že má mužskou duši. A Dušan s Janinou se šťastně plácají bez plavek mezi stulíky Starého Labe. Zní to všechno jako nějaká bizarní idylka, ale získat důvěru Báry, Vincka i ostatních vyžadovalo… co vlastně?
Desítky let jsem pracoval s fotografií, i s tou vlastní. Pomáhal jsem na svět časopisům i knihám. Ale jen na samém počátku profesní kariéry, V Laterně Magice a pak například v divadle Orfeus a pak v Divadle na Okraji tvořilo fotografování hlavní náplň mé práce. Často jen za pár piv. Při škole na fakultě sociálních věd to ještě šlo (při zaměstnání pak už většinou ne).
Od té doby uteklo doslova moře času… Před nějakou dobou mě kamarád poprosil, jestli bych mu nezkusil něco nenafotografovat pro knihu o hubnutí. Ocitl se v časové tísni a já za tu službu nechtěl honorář, ale dál používat jeho Nikon D 5300. Důvod? Neměl jsem v důchodu vlastně co na práci a tak mě napadl další životní (jak jinak) PROJEKT. Jaký? Že si konečně splním sen o vlastní fotografické knize. Téma bylo od počátku jasné, zajímalo mě už hodně dlouho – HRANICE BEZPEČÍ. Nabízela se válka (zblízka jsem jich poznal několik, ale ne jako fotograf). Co mě vzrušovalo a zároveň bolelo nejvíc? Cituji kamaráda novináře: „V jedné ulici popíjíte na zahrádce restaurace kafe a v druhé ulici se střílí. Za chvilku k vám přisedne bojovník s puškou přes rameno a také se chce osvěžit kávou, protože o pár desítek metrů dál právě kohosi zastřelil. Překlopí do sebe horký nápoj a odběhne zastřelit někoho dalšího. Vrátí se, nevrátí? Co když někdo zastřelil jeho?
O čem to je? Hranice mezi absurdním a normálním, pravdou a lží, životem a smrtí se o to víc ztenčuje, čím blíž se k ní odvážíte – až zjistíte, že neexistuje. Pokud ano, tak jen ve vás samých. A nalézt ji v sobě je vaše jediná naděje.“
I mně přesně tohle párkrát potkalo… Na Ukrajinu jsem ale kvůli operacím na srdci i tříslech neodjel. Místo toho jsem se pokusil tu neuchopitelno linku mezi banalitou a dramatem, která určuje naše životy, vyjádřit fotografií z různých, někdy i méně známých prostředí. A použil jsem přitom hlavně dokument, ale i reportáž, stylizovanou fotku a dokonce i pár záběrů z divadla a nechal ty jednotlivé příběhy, ať se prolínají od začátku až do konce knihy… A přišlo mi to najednou neméně důležité než znovu po řadě let s léky v baťohu a tentokrát s kamerou v ruce zkoumat další válku. Zásadní otázkou ovšem zůstávalo, jak mě přijmou lidé často o padesát let mladší a navíc v komunitách, které mezi sebe jen tak někoho nepouštějí? Protože ti mě, upřímně řečeno, zajímali nejvíc.
Odpověď? Během tří roků opravdu náročné práce jsem i mezi nimi našel nové přátele. Ne všichni měli šťastné nebo jednoduché dětství nebo dospívání - a to se vyjadřuji hodně zdrženlivě. Jak jsem je získal na svou stranu? Určitě mi pomohla novinářská praxe včetně toho, že jsem se kdysi poměrně dost angažoval ve Fondu ohrožených dětí. Ale o tom to vlastně až tak nebylo. Ta dnešní velká děcka, co na vlastní kůži také poznala nelásku, zneužívání, bití, šikanu i drogy, mě kolikrát začala oslovovat tati… Má rodina se rozrostla. Mohlo se mi dostat větší satisfakce?

Mobirise Website Builder

O projektu SAFE BORDER LIMITS / HRANICE BEZPEČÍ do připravované stejnojmenné knihy napsali:



 

Bizarní, na první pohled obtížně pochopitelný svět aktérů knihy Hranice bezpečí je díky fotografické prezentaci naplněn silnými emocionálními náboji, dokonce vyzývajícími až ke zkoumání samých základů lidské psýchy. Klíčovou roli tu ovšem hraje nejen samo médium fotografie a jeho specifické vlastnosti, ale i osobnost fotografa. A ta je, zvlášť v tomto případě, nezastupitelná. Znalost a výběr konkrétního prostředí, osob, záběrových okamžiků, významotvorná kompozice, nakládání se světlem, ale především - osobní přístup, interpretace… Na tom všem závisí síla jeho výpovědi. Téměř se nechce věřit tvrzení, že Šmahel se po celou řadu let fotografii plně nevěnoval. Obrazová kvalita jeho snímků je působivá. Jejich svědectví je plné citu a – soucitu. Dobře ví, jak jsou bytosti před objektivem jeho kamery vzdor svým mimikrům psychicky křehké. Plné úzkostí, nejistot a touhy po bezpečí. 

Daniela Mrázková, historička a teoretička fotografie

Jeho fotky nás fascinovaly něčím… Čím vlastně?
Šmahelovi bylo ukradené, jak moc jsou dokonalé naše animácké kostýmy a kolik jsme se na nich nadřeli. „Schováváte se za i-Phony a načinčaný hadry, kůzlátka?“ smál se. „Před sebou se stejně neschováte!“
Do té doby s námi žádný fotograf takhle nemluvil. Vzrušovaly ho naše deprese i úzkost a my nechápali, jak přitom dokáže dát do každého záběru tolik soucitu. Dokumentoval naši zlobu a vzdor a zároveň nacházel něhu tam, kde jsme to sami nečekali. Fotografoval šlechetné i nelítostné hrdiny z her a filmů, za jejichž postavy a jména jsme se tak rádi schovávali a namísto smělých gest většinou nacházel jen zoufalou potřebu lásky…
Proč by nám mělo vadit, že je o hodně let starší? 

Playstation Pricess, raperka a zakladatelka centra alternativních kultur Anime Coffee 

KONTAKT